Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
František Niedl: Rytíři z Vřesova
25. červenec 2016 | 19.54 |
Letošní novinka od českého spisovatele Františka Niedla, kterého jsem si celkem dost oblíbila, je opět historickým románem, tentokrát z období nástupu na trůn mladičkého Jana Lucemburského. Hlavními hrdiny jsou však, přesně jak říká anotace, obyčejní muži, bezvýznamní páni dvou tvrzí na jihu Čech, které spolu sousedí, a tady bych řekla, že je kámen úrazu. Rytíři z Vřesova totiž na můj vkus hodně, ale opravdu zatraceně hodně dlouho postrádají jasného hrdinu :o(.
Podle názvu byste soudili, že hlavním hrdinou bude pán na Vřesově nebo některý z jeho synů, když už se se svým sousedem z Olšové dohodli, že své dlouholeté spojenectví stvrdí i sňatkem svých potomků, jenže Matěj z Vřesova je pijan a hrubián, mdlého rozumu a odpudivého chování, asi něco jako Platnéřův strýc Zoula, takže rozhodně nikdo, komu byste coby čtenář fandili :o(. Jeho soused Odon Katzinger je na tom sice charakterově líp, ale je to invalida – má zchromlou nohu a už je taky v letech, takže je vám jasné, že tady vám s hrdinstvím opět pšenka nepokvete :o(. No a jejich děti jsou celkem dlouho velkou neznámou, trochu vybočuje jen Vřesovský nejmladší Čeněk, který dělá v jednom kuse nějaké lumpárny, ty ale s hlavním dějem nemají de facto nic společného. A tak jediný, kdo ještě může do děje zasáhnout, je Olšovský nejstarší syn Wolfram, kterého jeho otec poslal coby dvanáctiletého na pouť do Svaté země, protože když jeho druhý syn onemocněl, slíbil, že se tam vypraví, pokud mu ho Bůh zachová při životě, ale pak zchroml, a tak místo sebe poslal svého nejstaršího (nemohla jsem v tom nevidět jakousi podobnost s mým oblíbencem Hynkem Tasem z Boru a opravdu jsem se těšila, co z toho bude :o), jenže než se Wolfram skutečně objeví, uteče hodně vody a její proud je nezvykle líný :o(
"Z křesla od stolu vstal mladý muž, kterému mohlo být sotva dvacet let. Jednoho po druhém si prohlédl. A zdálo se, že jeho zkoumání není samovolné, ale že se všem třem snaží dohlédnout až do ledví. Jeho zjev nebyl drsný, ale ani změkčilý. Též bylo zjevné, že ke svému konání bude nejvíc používat hlavu. Což se o mnohých jiných říct nedalo, svoji hlavu si šetřili, aby si snad neopotřebovali mozek.
"V přesile tři na jednoho? Mám ještě nějakou šanci na vítězství?"
"Nepřišli jsme přece bojovat, pane z Rožmberka," odpověděl Matěj celkem duchaplně.
V jeho případě se potvrdilo, že někdy je dobré si svůj mozek šetřit, aby alespoň občas, v tom nejpříhodnějším případě, ho mohl použít.
"Výborně, pane Matěji. Nebo se mýlím?"
"Ne. Opravdu jsem Matěj z Vřesova," pak ukázal zeman na Beneše, "to je můj prostřední syn Beneš, který by měl jít k tobě do služby, a tamten nezvedenec," zeman ukázal na Čeňka, "to je můj nejmladší..."
"Posaďme se tedy. Jistě jste po té dlouhé cestě v takovém nečase unaveni." Rožmberk zatleskal a do komnaty vešlo páže, s nímž se už setkali, ještě s jedním a na tácech nesli občerstvení...
"Berte si podle chuti," vybídl je Rožmberk a Čeněk si oddychl. "Tak, jak se postupně 
snažím pochopit chod rožmberského a krumlovského panství a přebrat jeho řízení a vládu nad ním, seznamuji se s rozličnými úmluvami, závazky a smlouvami uzavřenými nejen za života mého otce, ale i v dobách předešlých. A tak jsem zákonitě narazil i na zemany z Vřesova."
snažím pochopit chod rožmberského a krumlovského panství a přebrat jeho řízení a vládu nad ním, seznamuji se s rozličnými úmluvami, závazky a smlouvami uzavřenými nejen za života mého otce, ale i v dobách předešlých. A tak jsem zákonitě narazil i na zemany z Vřesova.""A to jenom tak?" Matěj luskl prsty. "Na všechno si najednou, pane Petře, vzpomeneš?"
"Ale vůbec ne. Tak velkou hlavu nemám," usmál se Rožmberk potutelně a vzápětí zavolal: "Niklasi!"
Ve stěně se otevřely boční dveře a z nich vyšel hubený muž s ohnutými zády, jak se asi denně skláněl nad pulpitem. V podpaží měl tlustou knihu, kterou položil na stůl.
"To je vrchní písař Niklas Sarkantes," představil Rožmberk příchozího. "To v té knize jsou záznamy o všem důležitém, co se týká rožmberského domu. Ale jsou tam i odkazy na ještě důležitější smlouvy, uložené v archivu. A Niklas mi z té knihy vytahuje, co je třeba."
"To musíš být velmi mocný pán," uklonil se Niklasovi Vřesovský.
"To ta kniha je mocná, ne ten, kdo ji drží v ruce," opravil Matěje Rožmberk. "A Niklasovi se nemusíš uklánět – ty, urozený, neurozenému," pronesl Rožmberk vážně, ale bylo na něm vidět, že se v duchu baví. "Ale dost o tom. V té knize ovšem stojí, žes před dvěma léty vzal do pachtu od mého otce čtvrtlán půdy a dosud neuhradil ani za jeden rok pachtovné."
Matěj se začal kroutit. "Doba byla zlá a úroda nevalná a pan Jindřich, budiž Bohu pochválen, také nic nevymáhal..."
"A tak sis řekl, pane z Vřesova, že když na tobě nikdo ničeho nežádá..."
"Nechtěl jsem... vlastně chtěl...," zamotal se do těch nástrah Matěj.
"Neomlouvej se, pane Matěji, byla to naše chyba," mluvil Petr, jako když medu ukapává. "Protože když nikdo nic nevymáhá... Dělají to tak přeci všichni. Páni, klér i král. Když není, kdo by berně požadoval... Otec měl mnoho starostí a povinností směrem ke království. Pak došlo k jeho skonu... Jistě pochopíš, že já teď musím dát věci do pořádku. Ale abys věděl, že jsem člověk uznalý, nebudu na tobě tu částku požadovat naráz. Ale dejme tomu, že bychom ten dluh mohli rozložit do dalších čtyř let. A každou čtvrtku bys zaplatil vždy spolu s řádně odvedeným pachtovným. Vyhovuje ti to tak?"
"Co mám dělat."
"Zaplatit a vše bude v pořádku. Ty, Niklasi, vyhotovíš zápis a přineseš mi ho k podpisu," obrátil se Petr na písaře. Ten se uklonil a i s knihou zmizel z komnaty. "A teď, když máme nepříjemné záležitosti za sebou," usmál se Rožmberk na své hosty, "můžeme pokračovat dál. Ty jsi tedy ten Beneš, co má vstoupit ke mně do služby," kývl k prostřednímu z Vřesovských.
"Ano, pane," přisvědčil Beneš.
"Co umíš?"
"Neumím číst a psát."
"Dobrá odpověď," usmál se Rožmberk. "Takže jinak umíš všechno."
"To ne, ale z koně nespadnu, meč v ruce udržím..."
"A s lukem zasáhne ptáka v letu," přispěchal svému synovi na pomoc Matěj. "A když uštve kance, vrhne po něm oštěp, a když ten kňour není hned mrtvý, sklouzne ze sedla a dorazí ho svým tesákem."
"No, takový man se mi může jistě hodit, je-li pravda všechno, cos tu o něm řekl, pane Matěji. A co ty?" podíval se na Čeňka. "Pokud se nepletu, ty bys chtěl vstoupit do cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Je to tak?"
Čeněk ale nevydal ani hlásku.
Rožmberk čekal, ale nakonec usoudil, že snad ani žádná odpověď nepřijde. "Že bys byl němý?"
Čeněk zavrtěl hlavou.
"Tak proč nemluvíš?"
"Otec mi přikázal, abych tady ani neceknul."
"Tak já ti teď nejen povoluji, ale přímo nařizuji, abys cekal. Jen do toho!"
"Já do žádnýho kláštera nepůjdu," odpověděl Čeněk sveřepě.
"Jistě k tomu budeš mít nějaký pádný důvod."
"Já chci být rytířem, ne modlářem."
"Že tě...!" Matěj napřáhl ke svému synovi ruku.
"Jen ho nech, pane Matěji," napomenul zemana Petr. "Třeba nám svůj důvod sdělí. Už to samotné slovo modlář je zajímavé, zvláště pro mne, který se málem mužem církve stal."
"Nevydržel bych celé dny jen klečet a modlit se. Raději se budu spoléhat na svůj meč..."
"Slyšels, pane Matěji?" zadíval se Rožmberk na zemana, který byl brunátný vzteky.
"Podvolí se, o to se už postarám."
"Věřím ti. Takže až nastane čas, a zdá se, že už téměř nastal, vstoupí tvůj syn do kláštera a ty ho vyvěníš."
"Cože udělám?" zdálo se, že se o Matěje pokouší mrtvice. "Já myslel, že se vyvěňují jen dívky před svatbou a nevěsty Kristovy před vstupem do kláštera. Ale mniši?"
"I mužské kláštery musí z něčeho žít. Ale neboj se, pane Matěji," pravil Rožmberk shovívavě, "přimluvím se u otce opata, aby to věno nebylo vzhledem k tvé finanční situaci vysoké." (str. 72-76)
Asi nejvíc mi vadilo, že jsem nějak nebyla schopná rozklíčovat, o co že to vlastně v tomhle příběhu jde. Tím, že nemáte jasně daného hlavního hrdinu, ale jen rozvětvenou mozaiku nadpočetného množství postav, ztrácí vyprávění na síle a děj je podivně rozplizlý. Na "panovnické" odbočky už jsem si z předchozích knih zvykla, takže popis příjezdu čtrnáctiletého Jana Lucemburského a jeho dobývání pražského města či korunovace mi nepřišel jako něco neobvyklého, jenže v Rytířích z Vřesova se ještě odbíhá na rožmberský dvůr (i když se časem ukáže, že je to proto, že do jejich služeb má vstoupit jeden z Vřesovských synů, ze kterého se mimochodem postupně vyklube docela schopný a sympatický mužský), k loupežnické tlupě Hanse Křiváka (která se teda nakonec taky ukáže mít souvislost s Vřesovskými), na ostrov Rhodos (kde coby člen johanitského řádu slouží právě Wolfram Katzinger, který se ale po určité době rozhodne vrátit domů a podívat se, jestli jeho rodiče ještě žijí)... a žádnou z nakousnutých zápletek se vlastně během knihy nepodaří jednoznačně vyřešit. Sice celou dobu tušíte, že nejspíš půjde o úvodní díl k další historické sérii (což se teď v červenci, kdy nakladatelství ohlásilo vydání druhého dílu na letošní listopad, potvrdilo), ale i tak mi to přišlo trochu moc roztěkané a takové nemastné neslané :o(. Vím, že Hynek Tas z Boru, díky kterému jsem si spisovatele Františka Niedla oblíbila, může být jen jeden, stejně jsem ale od Rytířů z Vřesova čekala něco víc (možná za to částečně mohla i ona moc pěkná obálka od nakladatelství MOBA :o). Každopádně to neznamená, že bych na pana spisovatele Niedla zanevřela – koneckonců mám od něj doma v knihovně ještě spoustu nepřečtených knih, včetně několika thrillerů ze současnosti – a navíc se i tady našlo pár postav, o kterých bych si s chutí přečetla něco dalšího, jako například již zmiňovaný Wolfram z Olšové nebo Beneš a Čeněk z Vřesova :o)
"Jednání s Bavorem ze Strakonic bylo o poznání složitější. Ještěže si Wolfram před vjezdem do strakonického hradu otočil plášť, aby bylo vidět našité kříže.
Bavor byl přísný muž, zcela oddaný johanitskému řádu, netrpící nekázeň a neúctu. To, že by si Wolfram vybral těch tucet rytířů sám, nepřicházelo v úvahu.
"Já sám znám své muže nejlépe," odbyl Wolframa Bavor. "Stále ale nechápu, proč mám dávat své rytíře pod velení někomu cizímu, koho neznám."
"Ale já přece nejsem cizí," řekl Wolfram líbezně, "jsem přece tvůj bratr, pane Bavore, patřící ke stejnému řádu."
"Stejně nechápu, proč...?"
"...práci, kterou jste mohli udělat sami, dělá někdo za vás?"
"Dej si pozor na ústa. My si tu potrpíme na více úcty."
"Jistě, mistře Bavore. Stále zapomínám na to, že vy tady více dbáte na vzdávání úcty a na to, aby byli rytíři řádně ustrojení a čistí. Omlouvám se, ale my jsme se někdy nemohli umýt několik týdnů, protože nám to boj nedovolil, anebo proto, že v okolí nebyl na míle daleko žádná voda."
"Velmistr Helfriech z Rüdigheimu mě svým listem žádal, abych byl k tobě shovívavý, protože tvoje chování je někdy poněkud nevhodné. Z úcty k němu jeho žádosti vyhovím. Ale jinak bych...!" Bavor nedopověděl, protože ve Wolframově pohledu uviděl něco, co ho zarazilo. Výsměch, odlesky krvavých bojů, kterými si prošel... Poznal, že nemá nic, čím by tohohle člověka mohl zastrašit. Přesto ještě nehodlal přijmout porážku. "Pokud je v rytířských řádech tam na jihu víc lidí, jako jsi ty, nedivím se, že je tak těžké obnovit Jeruzalémské království a znovu získat Boží hrob."
"Království jeruzalémské už asi sotvakdy obnovíme."
"Co to pravíš?" zhrozil se Bavor. "Vždyť všechno naše úsilí směřuje k vyhnání bezvěrců od Svatého hrobu! Musíme ho znovu získat!"
"Už jsme ho získali, pak ztratili, znovu získali a ztratili... My ustupujeme, pane Bavore."
"To jsou rouhačské řeči! My nedovolíme..."
"Kdo? Těch pár stovek, snad několik tisíc křižáků? Ti sotva zajistí, aby se znovu neuzavřely cesty do Svaté země. My ustupujeme, pane Bavore, a tlak musulmanů narůstá a Byzantská říše se začíná hroutit pod neutuchajícím tlakem Turků a dalších jinověrců."
"Ale křesťanský svět..."
"Křesťanský svět! Ten se rve sám mezi sebou a je slepý k tomu, jaké nebezpečí se k němu blíží. A možná až se jednou probudíme, neuslyšíme posvátný zvuk zvonů, svolávající k modlitbě, ale křik muezzina vykřikujícího z minaretu mešity a svolávajícího úplně jiné věřící k úplně jiné modlitbě."
Bavor ze Strakonic, který doposud stál, těžce dosedl na židli. "Kdyby v listu velmistra Helfriecha mimo jiné též nestálo, že velkokomtur rhodský Fulko z Villaretu tě vypodobnil jako věrného obránce víry a oddaného člena řádu johanitů, tak bych si myslel..."
"...že jsem kacíř vedoucí rouhačské řeči? Ne, nejsem. Jen vidím to, co někteří vidět nechtějí."
"A ty si myslíš, že potíráním loupeživých tlup na tom něco změníš?"
"Vymýcením těch tlup a nastolením pořádku v království docílíme toho, že království bude silnější a bude připraveno přijmout jakékoliv nepřátele jaksepatří."
"Tak dobře," pravil Bavor se skloněnou hlavou. "Vyberu ti ty nejlepší." (str. 234-235)
Komentáře
| RE: František Niedl: Rytíři z Vřesova | metalistka®blbne.cz | 25. 07. 2016 - 21:24 |
 RE(2x): František Niedl: Rytíři z Vřesova |
rebarbora | 26. 07. 2016 - 20:58 |